Abies sibirica je latinský název neopadavého jehličnanu, který se česky nazývá jedle sibiřská a pochází z tajgy. Zařazuje se do čeledi Pinaceae - borovicovité. Strom se přirozeně vyskytuje v chladném podnebí na vlhkých půdách v horách nebo v povodích v nadmořských výškách 1 900 - 2 400 m. Má typický kónický až vřetenovitý tvar.

Kultivar se vyznačuje rovným, vysokým kmenem, se středně velkou kuželovitou korunou, případně s převislými větvemi. Větve vyrůstají přeslenovitě. Tmavě zelené jehličí je uspořádáno ve dvou plochých řadách, hřebenovitě uložené, na vrcholu jemně vykrojené. Má sytou, velmi výraznou vůni. Květy jsou jednodomé, strom kvete v dubnu a v květnu. Šišky na větvích nevisí, ale u všech jedlí vyrůstají směrem nahoru, a pokud jsou nezralé, mají zelenou barvu. Zrají 2-3 roky, následně se rozpadají. To je důvodem, proč puky z jedlí nikdy nenajdete vcelku spadlé na zemi.

Jedle sibiřská v zahradě

• Je oblíbená zejména v parcích a arboretech.

• Vysazuje se jako výrazný solitér.

• V zahradě vynikne i ve skupině s jinými jehličnany.

• Hodí se do větších zahrad.

Návod na pěstování

Jedle sibiřská dobře odolává stínu a mrazům a přežívá teploty až do -50 °C, což z ní činí jeden z nejodolnějších známých stromů. Požaduje humózní půdy s kyselým pH, stanoviště umístěné na plném slunci a se střední zálivkou. Upřednostňuje chladnější a vlhké klima a prostředí s čistším vzduchem. Ve městech se znečištěným ovzduším viditelně hůře roste a jehličí nepůsobí svěže.

Pro jedle sibiřské je velmi důležitý pravidelný přísun vláhy, především u nově vysazených jedinců a také v období déle trvajícího sucha. Stromečkům prospívá i občasné přihnojení. V případě, že vedle sebe na jednom stromku vyrostou dva vrcholky, jeden z nich odstraňte. Zaštipováním bočních výhonků rychleji dosáhnete hustšího vzhledu.